16. ledna 2009 v 21:05 | Velvet Kisses
|
"Kinsei?"
"Hmm?"
"Nezašla bys se mnou někdy někam?"
"Kdy?"
"Wow...no kdy budeš chtít!"
"Tak jdeme!" usmála se Kinsei.
"Wow!" Hitsugaya nevěřil, že by pozvání jeho bohyně mohlo jít tak hladce. Taky se rozhodoval asi měsíc, než ji vůbec oslovil...
"Konečně ses odhodlal, víš, že jsem na toto pozvání čekla strašně dlouho?"
"Vážně? A já se bál, že mi dáš košem" zasmál se
"Já? Tobě? Proč prosim Tě?" upřímně se divila Kinsei
"No...ty jsi...jsi tak...no...já nevím...prostě..."
"Jsi neviděl, jak mi na Tobě záleží?"
"No, ne že bych si Tě nevšímal!"
"To taky netvrdím! Jen jsi prostě chlap a nevidíš ženské pocity tak jasně a zřetelně jako ženská na chlapovi!"
"Ale ty sis taky nevšimla, že bych Tě chtěl někam pozvat!"
"Jak to můžeš vědět?"
"Protože kdyby Ti na mě záleželo a viděla bys, jak jsem nerozhodný, dávno bys to udělala Ty!"
"V tomhle jsem já staromódní! Muž by měl zvát na rande..."
"Taky se tak stalo!"
"No ale toho času, který jsme už spolu mohli strávit!"
"To jo, ale to nemění nic na tom..."
"Že si to můžeme vynahradit teď?"
"Vidíš mi snad do hlavy?" zeptal se překvapený měrou, jakou už se vzájemně doplňovali.
"Ne, jsem Ta pravá!" zasmála se Kinsei.
"To doufám!" řekl Hitsugaya
"To je všechno, co mi na to řekneš?" byla překvapená Kinsei
"No, co bys chtěla slyšet? Udělám pro Tebe cokoliv!"
"Cokoliv je velmi nebezpečné slovo!"
"To máš pravdu!"
Kinsei vzdychla...najednou dostala nápad
"Hele, Hitsugayo, podívej!" a když se otočil a zaostřoval tak se Kinsei nahnula a jednoduše políbila ona jeho!
"A ty vykládáš, že jsi staromódní?"
"Nemohla jsem to vydržet, a sám jsi říkal, že kdyby mi na Tobě záleželo..."
"Nečekala bys a udělala to sama!"
"Přesně!" a společně se zasmáli. Kinsei tím polibkem prolomila ledy a atmosféra už byla uvolněná po zbytek večera.
"Tak díky za hezký den a..."
"Za doprovod?"
"Jo"
"Taky děkuju za krásný den! Doufám, že jich bude víc!"
"Nedoufej, věř tomu!" řekla Kinsei a políbili se.
"Krásný večer..." řekl Hitsugaya
"Ehm...nechceš jít dál?" řekla Kinsei, když se Hitsugaya chystal odejít.
"No...klidně!"
"Tak fajn, ale musíš mi slíbit, že si nepořádku nebudeš všímat!"
"Víš, už nějakou dobu bydlím sám..."
"Myslím to vážně!"
"Já taky!"
"Dobrá, tak pojď. Opravdu jsem dneska návštěvu nečekala!"
"Ale notak, pořád jsi žena!"
"Abys nezměnil názor..."
Vešli a Kinsei cestou zabraňovala nejhoršímu. Když se Hitsugaya díval na staré fotografie, rychle schovávala veškěré spodní prádlo povalující se různě po jejím bytě.
"To jsi ty?" ukazoval na jednu černobílou fotku.
"Jo" usmála se a pohledem kontrolovala stav pokoje...mohlo by to být lepší, ale úplný bordel tam taky nebyl!
"Byla jsi roztomilá!"
"Byla?"
"No byla, teď jsi přitažlivá! A to je rozdíl!"
"I ty lichotníku" zasmála se Kinsei ale v duchu byla skutečně potěšená.
Hitsugaya se otočil ke Kinsei, která už svírala láhev vína a dvě skleničky.
"Doufám, že piješ bílé?" zeptala se.
"Měla jsi pravdu, jsi Ta pravá! Jiné totiž ani nepiju!" zasmál se
"Hmm...ve světě lidí se říká, že ve víně najdeš pravdu!"
"V tom případě nepotřebujeme skleničky..." řakl Hitsugaya a sedl si vedle Kinsei, která už mezitím víno nalila. Jeho poznámku nechápala, ale dál se jí nezabývala...
Najednou se Hitsugaya chytil činu a začal ji pomalu něžně líbat.
Když se Kinsei probrala z euforie, protože se Hitsugaya napřímil, všimla si, že už je jen v kalhotkách. Podívala se na něj a viděla, že drží jednu skleničku.
Udělal něco neočekávaného, nalil si víno do jejího pupíku a pak jej vypil. Nejdříve na něj jen koukala a oddávala se rozkoši, jakou jí to přinášelo a pak jí došly jeho slova ...Nepotřebujeme skleničky...
Takže mi dává najevo... Docházelo jí toho mnohem víc
Uvědomila si, že Hitsugaya není jen jeden z těch, co se u ní zastaví na skleničku. On bude chodit na láhev, a hlavně, bude, je to důležité slovo! S ním to nebude jen o té jedné skleničce, nebude to o jedné noci, bude to s ním o láhvi, o dnech, týdnech, měsících... Kdo ví?
Trochu se toho lekla...zvládne to vůbec?
Z myšlenek ji vytrhl Hitsugaya, tentokráte mu jeho nápaditost oplatila svými triky, jak muže dostat do extáze...
"Dobré ráno" probudil ji Hitsugaya s podnosem se snídaní.
"Dobré, kde jsi to vzal?"
"Byl jsem v obchodě"
"Já si říkám, kde se tu mohlo vzít tolika jídla!" zasmála se a promnula si oči.
"Musím se opravit..."
Kinsei se na něj podívala nechápavě
"Pořád jsi moc roztomilá!"
"To bych řekla" a mrkla na něj.
"Pojď ke mě!" a ukázala mu na volné místo v posteli vedle sebe.
"Nemůžu"
"Proč?" zeptala se ho a dala se do čerstvého pečiva
"No víš...jsem kapitán...mám různé povinnosti...navíc dneska mám něco důležitého"
"Já jsem taky kapitánka a taky mám povinnosti!"
"Pravda, ale ty a já jsme přece jen v něčem rozdílní..."
"To by mě zajímalo..."
"Ty jsi půvabná mladá dívka, pro jejíž úsměv se i skály lámou, kdežo já.."
"Jsem jen nejnadanější, nejspolehlivější a nejkrásnější kapitán celé Soul Society, pro jehož oči se i bohyně snese na Zem?"
Hitsugaya jen mlčky zíral na snídající Kinsei jak v klidu se mu vyznává.
"No, nikdy mě nenapdalo takhle na sebe pohlížet!"
"Jsem Tvé nové oči?"
"Jsi můj nový život!"
"To bylo hezké! A teď pojď sem!" řekla nesmlouvavě a oddělala tác se snídaní.
"Kinsei..." řekl smutně Hitaugaya.
"Copak Ty nechceš?" zašeptala mu už do ucha, protože v tom momentě už stála za ním a stáhla ho s sebou do postele.
"Teď už vážně musím jít!"
"Nechápu, kam se pořád tak strašně honíš!"
"Vždyť jsem chtěl odejít už před hodinou!"
"Ale já Tě nepustím!" řekla a přivinula se na jeho nahý hrudník.
"Dokonce slyším i Tvé srdce!"
"Taky bije jen pro Tebe!"
Usmála se a políbila ho.
"Musím Tě upozornit, že jsem na lidech závislá..."
"Myslím, že velice rád podstoupím takové riziko..."
Potom už ho nechala jít, sama ještě v klidu poležela a pak kolem poledne se odhodlala jít taky do ulic a plnit své povinnosti.
"Kinsei!! Kinsei!!"
"Co se děje, Yuraki?" řekla znuděně.
"Narušitelé! A Váš... Váš... ehm.."
"Párkrát vydechni a pak se nadechni a v klidu mi řekni co Tě tak rozrušilo" poradila svému podkapitánovi.
"Seireitei je narušené! U Severní, Jižní a Západní brány se už bojuje!"
"A co my s tím jako jednotka první pomoci máme dočinění?"
"To se Vám snažím říct! Právě přinesli Vašeho snoubence!"
"Co je s Hitsugayou?" vstala tak rychle, že se stůl skoro převrhl.
"Je zraněný! Bojoval u Jižní brány, tu se podařilo prolomit jako první, byl tam sám a než přišly posily tak už ležel v bezvědomí, tak ho k nám dopravili jak jen to bylo možné!"
"Který sál, chci ho vidět!"
"6"
"Dobře, to je jeho šťastné číslo! Můžeš jít"
"Hai!"
Kinsei utíkala co jí dech a nohy stačily... Doběhla na sál a kolem nehybného těla se snažilo 7 lékařů oživit člověka, se kterým chce strávit zbytek života.
"Uhněte!" poručila jim a rozhodla se ho zachránit vlastními zkušenostmi.
"Ach, Kinsei, jako na zavolanou! Už si nevíme rady!"
"Nechejte zbytečných řečí a podávejte co Vám poručím!"
"Jistě!"
Operace trvala přes tři hodiny. Nakonec na sále zůstala jen Kinsei sama, všichni ostatní už si připustili, že mu není pomoci.
"Nechej toho...nemá to cenu!" ozval se najednou Hatsugaya.
"Už mám z toho vyčerpání slyšiny" řekla Kinsei, když viděla, že Hitsugaya není při vědomí.
"Nemáš, jsem tu s Tebou" řekl znovu, tentokrát zřetelněji.
Kinsei se otočila a viděla, že duše mrtvého Hitsugaye stojí vedle ní.
"Děkuji Ti za všechno!" řekl jí
"Ne! Já to ještě nevzdám! Nenechám si utéct jediného člověka, který pro mě znamená úplně vše!"
"Jen tu se mnou ztrácíš čas a energii, jiní Tvoji pomoc potřebují víc, než jen moje mrtvé tělo!"
"Ty nejsi mrtvý! Mluvím s Tebou!"
"Mluvíš se mnou, protože jsem mrtvý!"
"Ne, ne, ne, ne to není pravda!" opakovala Kinsei a do očí se jí draly slzy.
"Neplač! Tak si Tě nechci pamatovat."
"Já chci být s Tebou!"
"To nejde.. už cítím, že musím jít...naposledy, prosím, Kinsei..."
Políbila ho a když otevřela oči, ucítila mírné zamrazení na rtech.
Hitsugaya byl definitivně pryč
Nemocnicí se začal rozléhat neskutečně bolestný pláč, pláč ženy, která přišla o vše.
*po měsíci*
"Tolik mi chybíš! Nedokážu se na nic soustředit, v noci nespím, vzdala jsem se postavení kapitána, nejsem už ani v žádné jednotce, nedokážu jíst, nedokážu pít, nedokážu nic... Bez Tebe jsem nic, jako bych nežila... Jenomže je to jinak, já žiju, ale Ty ne! Říkala jsem Ti, že jsem na lidech závislá! Na Tobě obvzvlášť! Už to dál nesnesu" promlouvala Kinsei jen tak do dálky a přitom upouštěla květy po větru.
"Hitsugayo, zase budeme spolu!" zaznělo roklí za padajícím tělem
Arigato moc, je to nádherná povídka, vehnala mi slzy do očí (no jo, já vždycky všechno moc prožívám... i když to možná bude i tím, že si pouštím samou melancholickou hudbu)... prostě je to úžasný, dokonalý, a ještě jednou moc děkuju!