
"Ahoj Kamiko!"
"Ahoj Rukio!"
"Jak je?"
"Ále tak dá se to... co ty?"
"Jo v pohodě, co škola?"
"No, akorát mám před zkouškama, ale myslím, že to bude všechno v pohodě!"
"Slyšela jsem, že jsi nejlepší v boji!"
"Vážně? Kde jsi to slyšela?"
"Můj kapitán to říkal!"
"Wow, tak to jsem ráda, třeba budu s Tebou v jednotce!"
"To by bylo super!"
"Taky si myslím!"
Asi za týden složila Kamiko zkoušky a stal se z ní shinigami. Byla zvědavá hlavně na to, ke které divizi bude přiřazena. K jejímu nadšení to opravdu byla jednotka, ve které byla i Rukia a tak jí mohla v klidu všechno ukázat a předvést. Byla moc ráda, že má Rukiu pořád kolem sebe.
Jednoho dne dostali společný úkol. Hollow se dali do pohybu a ony byly pověřeny za jejich usměrnění.
"Tam!"
"Je jich tolik!"
"To zvládneme! Všichni nám věří!"
"Nemáme na výběr! Takže do boje!" vykřikla Rukia a vytáhla svůj zampakuto.
Kamiko ji ihned napodobila a rozeběhla se za ní.
Boj byl drsný a zdálo se, že Hollow neubývají. Vždycky když jednoho porazily, objevili se další dva.
"Už nemám dost sil! Bojím se, že to nezvládnu!"
"Rukio, nevzdávej se!" pozbuzovala ji Kamiko.
Asi po další hodině boje byla Rukia natolik vysílená, že omdlela. Jeden Hllow se ji právě chystal sníst, když si toho všimla Kamiko. Taky už byla vysílená, ale pohled na bezmocnou Rukiu jí dodal odvahu a sílu. Potřebovala nějak překonat vzdálenost mezi nimi, ale její zampakuto nebyl dostatečně dlouhý. Neměla času nazbyt, najednou se jí zablískalo před očima a její meč zmizel. Nevěřícně hleděla a začala ji popadat panika, co teď bude dělat? Beze zbraně a bez síly...
"Divím se, že vůbec dýchá!"
"Do smrti budu litovat, že jsem je tam poslal samotné!"
"Nikdo přece nemohl vědět, že se vymknou kontrole!"
"Jediné štěstí byla ta náhoda!"
"Nemyslím, že to byla náhoda..."
"Pochybuju, že Kamiko ví, jak vyvolat bankai!"
"Pochybuju, že Kamiko ví, jak vyvolat bankai!"
"No vypadá to, že ví!"
"Podle mě byla už zoufalá a ani si neuvědomila, co vlastně dělá!"
"Ať je to tak či tak, pořádně ji to vysílilo!"
"Jak je na tom se zraněními?"
"Na to, co si prožila, má jen pár škrábanců a nalomenou ruku. Vypadá to, že Shinigami získali silnou zbraň!"
"Nemluv o ní tak!"
"Promiň, víš jak jsem to myslela..."
"Myslím, že jo..."
"Myslím, že jo..."
"Kde je Rukia?" ozvala se Kamiko, která se právě probrala. Unohana a Ukitake sebou trhli.
"Neměla bys mluvit"
"Kde je Rukia?"
"Kde je Rukia?"
"Je v pořádku, leží hned ve vedlejší místnosti!"
"To jsem ráda" usmála se a znovu upadla do spánku.
"Asi byla vážně zoufalá" uzavřela jejich dohady o bankai Unohana.
"Kdy už mě konečně pustíte?"
"Až budeš vyléčená!"
"Křepčím tady už dva měsíce!"
"No, i přes to, jak se dokážeš vyhýbat útokům, tvoje regenerace nestojí za moc..."
"Tss, mohla jsem už klidně trénovat a místo toho..."
"Se tu o Tebe všichni starají a chtějí, abys byla zdravá?"
"Místo toho tady ležím a pomalu mi nic není!"
"Měla jsi několik vnitřních zranění! Jak můžeš říct, že Ti nic není?"
"Úplně normálně! Nic mi není, cítím se dobře!"
"I když se dobře cítíš, nemusí se tak cítit Tvoje tělo!"
"Nechápu..."
"Kdyby jsi udělala jediný špatný pohyb, zranění se mohou obnovit a pak už nevím..."
"Hmm... Můžu jít aspoň za Rukiou?"
"No, co mám s Tebou dělat! Ale pomalu, rozumíš?"
"Dobře" řekla Kamiko a opatrně slezla z postele a odbelhala se do vedlejšího pokoje.
Rozrazila dveře, nasadila úsměv číslo 3 a z plna hrdla zakřičela: "Překvapení!"
"Kamiko!" rozzářil se Rukiin obličej, ovšem chlápek vedle ní byl leknutím úplně mimo.
"Jé, ty máš návštěvu... To jsem nevěděla, tak já přijdu později..." řekla a než jí stačila Rukia něco říct, zabouchla dveře.
"Kdo... co... ehm?"
"To byla Kumiko, moje kamarádka. To ona mě zachránila!"
"Aha..." řekl Renji a vypadal zamyšleně.
"Copak, líbí se Ti snad?" řekla Rukia pobaveně
"C-cože? Ne-e!" vykoktal Renji a zčervenal
"Ona se Ti líbí!" začala se smát Rukia
"A kdyby, tak co?"
"Tak Tě pochválím, lepší sis ani vybrat nemohl!" zasmála se Rukia a poplácala ho po rameni.
Renji jen zčervenal a podíval se raději stranou.
"Kdo to byl?" zeptala se Kamiko, když Renji odešel.
"To byl Renji, vyrůstali jsme spolu" usmála se Rukia
"On je tak..."
"Krásný?"
"Veliký!" opravila ji Kamiko podrážděně.
"Jen se nedělej, taky se mu líbíš!"
"Nani?"
"No jo, nechtěl to přiznat, ale já to poznala!"
"No to znám, ty Tvoje postřehy!" zasmála se Kamiko a narážela na příhodu s jiným shinigami, o kterém jí tvrdila totéž, ale ukázalo se, že neměl zájem a Kamiko se jen ztrapnila.
"Teď je to jiné!"
"Jasně" řekla nepřesvědčeně Kamiko.
"Vážně! Však to poznáš sama!"
Ráno, když Kamiko otevřela oči, uviděla na svém stolku košík plný ovoce, které měla ráda s přáním brzkého uzdravení.
"Kdo to přinesl?"
"Nějaký chlápek"
"A nenechal tu nějaký vzkaz?"
"Jen ten o uzdravení, jinak nic."
"Aha a jak vypadal?" zatajila dech Kamiko
"Veliký, svalnatý, červené dlouhé vlasy a hrozně divné obočí"
"Takže přece..." řekla Kamiko.
"Cože?"
"Ale nic..."
"Ani jsem Ti nestihla poděkovat za ten koš, tehdy..."
"To nestojí za řeč, udělal bych to dřív, kdybych věděl, jakou má Rukia kamarádku!"
"To nestojí za řeč, udělal bych to dřív, kdybych věděl, jakou má Rukia kamarádku!"
"Jak to myslíš?"
"Ehm...no... nedala by sis něco k jídlu?"
"Dobře" přistoupila na změnu tématu a nechala se pozvat na oběd.
Už to bylo nějaký ten pátek, co Kamiko pustili z nemocnice. Rukia byla ale stále mimo a tak za ní každý den chodila společně s Renjim. Rukia se vždycky blbě usmívala a prohlížela si je, ale oba dělali, že to nevidí a není nic na tom, že za ní chodí společně. Vlastně to začalo tím, že na sebe náhodou narazili na chodbě. Od té doby chodí vždycky ve stejný čas, aby na sebe zase náhodou narazili, i když oba moc dobře věděli, že to náhoda není ani omylem!
Během oběda se bavili o spoustě věcí. O Rukii, o jejich boji, o minulosti a dokonce i o budoucnosti.
"Bylo to dobré!" pochválila Kamiko oběd.
"Klidně můžeme chodit častěji" usmál se na ni Renji.
"To by bylo příjemné" usmála se na něj zpátky.
"Tak domluveno!"
"Dobře"
"Rád bych s Tebou ještě někam zašel, ale..."
"To nevadí, já mám stejně něco na práci"
"Dobře, takže zítra?"
"Fajn"
Další den na ni Renji čekal před domem. Když vyšla, skoro se ho lekla. Stál k ní zády a hleděl na nebe. Byl tak obrovský...
"Co tu děláš?"
"Čekám na Tebe" trhl sebou Renji a odpověděl jí s úsměvem
"Proč to děláš?"
"Protože Ti chci něco dát" mrkl na ni a podal ji modrou růži
"Jak víš, že je mám ráda?"
"Vím" zakřenil se
"Ale... kde jsi ji sehnal? Vždyť jsou tak vzácné!"
"Sehnal"
"Děkuju" řekla dojatě Kamiko a musela vyskočit, aby mu mohla dát pusu na líčko.
"Já taky" řekl překvapeně Renji
"Tak já si ji dám domů, aby neuvadla... chceš jít dál?"
"Nakonec, proč ne..."
"Říkala jsem Ti, že je to tentokrát jiné!"
"Jo, a já Ti nevěřila, promiň" omlouvala se Kamiko Rukii.
"Jak dlouho už spolu chodíte? Od té doby, co tě pustili?"
"Ne, to sis jenom myslela. Ve skutečnosti jsme spolu začali chodit až měsíc potom"
"Aha... dal si na čas! Takže jste spolu půl roku"
"Jo, zítra"
"Hmm"
"Donesl mi modrou růži!"
"Vážně? teda, takového ho neznám!"
"Jakového?"
"Zamilovaného!"
"Vážně?"
"Vážně!"
"Ráda Ti budu věřit!"
"Tak to zase věřím já Tobě!" zasmála se Rukia.
"Jsem zvědavá, čím mě překvapí"
"Kdy?"
"No zítra!"
"Aha... hmm, myslím, že vím!"
"Jo? A co? Povídej!"
"Neřeknu, nechej se překvapit!"
"No jo... vždycky musíš mít pravdu" řekla Kamiko a podívala se směrem, kam se upřeně dívala Rukia. Zahlédla už jen rudé vlasy mizící ve dveřích místní prodejny zásnubních prstenů.
ahojky " tvoje přezdívka " založila jsem new blog a můžeš si objednat des jestli bdueš chtít to vše zde → www.see-y-ou.blog.cz
aspoň mrkni :)) sorry zareklamu